Itálie ~ Info

Stručné a přehledné informace o Itálii: zeměpis, historie, hudba, významná italská města, kultura, politika, cestopis...

Hlavní strana | Návštěvní kniha | Mapa webu | Kontakt | Fotogalerie

↓ Skočit na obsah ↓


Hledání na www.italia.wz.cz

CNW:Counter


Má cesta po Itálii

Voňavý cestopis Má cesta po Itálii z pera autorky webu Delany Mikolášové přináší nejen praktické informace či zajímavé doplnění ostatních sekcí webu, ale především příběh, po jehož přečtení vám bude Itálie více než sympatická!

Vlakem do Itálie ~ Severní Itále — úvod ~ Conegliano ~ Odpoledne po italsku ~ Okolí Conegliana ~ Město na laguně ~ Studentská Padova ~ Shakespearova Verona ~ Jižní Itálie — úvod ~ Salento jako malířská paleta ~ Pravá chuť jihu ~ Salento v hledáčku historie ~ Sagra a její úskalí ~ Pizzica — ve vášnivém rytmu ~ Pizzicarella mia ~ Slavení svátků v Salentu ~

Vlakem do Itálie

Letos se mi konečně po dlouhém čekání podařilo uskutečnit moji tak dlouho plánovanou cestu do Itálie. Po všem, co jsem v Itálii během dvaceti dnů prožila, s čistým svědomím říkám, že sny se opravdu můžou stát skutečností, ačkoliv tato věta zní opravdu neuvěřitelně.

Když nadešel den mého odjezdu, měla jsem pochyby, jestli všechno dobře dopadne, ale realita předčila veškerá očekávání. Do Itálie jsem se vypravila vlakem (po zvážení všech ostatních způsobů dopravy). Pokud chcete do Itálie také cestovat vlakem můžu vám dát radu, jak co nejvíce ušetřit: cestu si rozdělte.

V mém případě jsem si koupila jízdenku ze Zábřehu na Moravě do Břeclavi (98 Kč na Junior pas), z Břeclavi na Wien Südbahnhof: výhodně vyšla nabídka EURegio na 4 dny za 366 Kč při použití Junior pasu (tato speciální nabídka platí jen pro osobní vlaky) a konečně z Vídně do Venezia Mestre vlakem EuroNight na Junior pas včetně místenky za 50 Euro (globální cena). Noční i denní rychlíky do Itálie mají většinou povinnou místenkovou rezervaci — stojí 5 euro. V ceně mojí jízdenky z Vídně do Benátek už byla tato cena zahrnuta.

Italské jízdenkySnad nejúnavnější část cesty byla mezi Zábřehem na Moravě a Břeclaví. Ve Vídni jsem přestoupila na noční expres Euronight se stylovým názvem Allegro Tosca, který po sedmi hodinách jízdy z vídeňského nádraží Südbahnhof ve 3:12 ráno zastavil na benátském nádraží Mestre. Cesta vlakem ubíhala docela rychle, vše bylo prodchnuté vůní budoucnosti, netrpělivého očekávání a šťastného setkání s dávnými přáteli. Výhled z okna nočního vlaku na první kilometry spící Itálie působil až neuvěřitelným dojmem — opravdu jsem tady. Z vedlejšího kupé zněla zvučná italština manželského páru cestujícího do Říma, na mobilu naskočil italský operátor, domy podél trati měly nízké štíty a zavřené okenice, proti noční obloze se rýsovaly štíty italských Prealp.

Venezia Mestre, nedočkavost a vědomí, že všechny zážitky jsou teprve přede mnou, mě téměř katapultovaly z vlaku do teplé a jasné benátské noci. Necítila jsem žádnou únavu, jen adrenalin v krvi. Na nástupišti už čekal můj kamarád Alessandro Greco, se kterým se znám čtyři roky, a to setkání mělo sladkou chuť dávných vzpomínek. Pak jsme se vydali autem na cestu do domu jeho rodičů v asi 45 km vzdáleném městě Conegliano, měsíc jasně svítil a z rádia v autě hrály známé staré italské hity...

Severní Itále — úvod

FotkaSeverní Itálie chutná po vínu z všudypřítomných vinic, po ranním cappuccinu servírovaném z konvice mocca, která je pro Italy prakticky posvátná a kterou najdete v každé domácnosti v několika variantách, po smetanových sušenkách značky Mulino Bianco, po úzkých jednosměrkách ulic italských historických měst, po vůni čerstvých ryb z pátečního trhu, po bílém vynikajícím chlebu připomínajícím víc luxusní sladkost než doplněk k zakousnutí lehkého oběda, po asfaltu z rozpálené silnice či po modrých potazích křesel vlaků italských železnic. Noční obloha ozářená jasnými hvězdami ozařuje matným světlem vrcholky nedalekých Prealp, cimbuří luxusního hradu Castel Brando, v jehož restauraci si dáváte místní bílé víno Prosecco s ostrou příchutí severního větru z Alp. Severní Itálie má pro mě hořce sladkou chuť vzpomínek večeře s dávnými přáteli v romantické staré pizzerii. A proč hořce sladkou? Protože je tak těžké sejít se s nimi znovu...Nesmím zapomenout na osvěžující ledovou tříšť, po italsku nazývané "granita". Ta moje byla většinou citronová... A co teprve noční posezení u vína na náměstí v Coneglianu, kde se všichni v restauraci znali a člověk tu nikdy nebyl sám? A dům mých hostitelů v Coneglianu, jenž připomínal starožitným nábytkem a vzácnými obrazy spíše muzeum, kde je pečlivě setřený prach a jehož pokoje čekají na příjezd prezidenta či krále. A slavné Benátky s ještě slavnějšími kanály, po kterých se v gondolách vozí davy Japonců nebo páry obtloustlých bohatých, a hlavně zamilovaných Američanů. Přes davy proudících turistů to město má opravdu okouzlující atmosféru, stačí jen zajít do některé z postranních uliček, kde vás před vchodem do obydlí místních "domorodců" zastaví až starožitně krásné dveře s kovovým klepadlem ve tvaru lví hlavy. Lev je přítomný vlastně úplně všude — byl symbolem bohatých dóžat a teď je symbolem provincie Veneto. A všude se mísí víra s uměním — nespočet starých kostelů a chrámů zdobí práce starých mistrů, před kterými zůstanete pokorně stát v posvátném úžasu. Severní Itálie — to jsou butiky Gucci, Emporio Armani, Prada v každém větším městě... a obchody Benettonu (vyráběného v nedalekém městě Treviso) téměř v každém městě.fotka

Conegliano

Na pohostinnost a štědrost rodiny mého hostitele si opravdu nemůžu stěžovat ani v nejmenším. Dům s velkými okenicemi (které najdete de facto na všech italských domech), obklopený malou, leč pečlivě udržovanou zahradou, se nyní stal na necelý týden mým domovem. Vnitřní zařízení se díky zálibě hostitelů v historii a starožitnostech nedá popsat jiným slovem než "pompézní" — pečlivě naleštěný nábytek z minulého století, rozložité staré skříně na mosazný klíč, křišťálové lustry, na zdech obrazy mistrů ze 18. a 19. století. Vše bylo uspořádáno a naaranžováno s největší precizností a stylem. Připadala jsem si tu spíš jak Alenka v říši divů. Můj pokoj mě nad očekávání překvapil ještě víc — vysoká starožitná postel s umělecky kovaným čelem, ohromná skříň a nábytek z konce biedermeieru.

Ráno mě vzbudily hlasy z ulice, ale v pokoji, stejně jako v celém domě, byla díky zavřeným okenicím neproniknutelná tma. Zpočátku jsem si na tenhle italský styl — budit se v úplně tmavém domě — nemohla zvyknout, ale po pár dnech mi to přišlo úplně přirozené a normální. Ruch z ulice doplňovalo tlumené hučení klimatizace, která je díky horkým italským létům opravdu nezbytná. Následovala snídaně po italsku — v době, kdy se nemusí do práce či do školy, se snídá okolo 10. hodiny. K našlehanému horkému mléku do hrnečku dostanete kávu z téměř posvátné konvice mocca, která nesmí chybět v žádné italské domácnosti. Káva z moccy je silná a voňavá — nalijete si ji do vašeho hrnečku s horkým našlehaným mlékem a rázem máte pravé nefalšované italské cappuccino. Pěna je tak vysoká a luxusní, že se do ní cukr propadá jen pomalu. K takovému napěněnému cappuccinu dostanete sušší smetanové sušenky v různých tvarech a variantách (některé se podobají našim minitoastům), které si namáčíte přímo do kávy, nebo si je s marmeládou či medem křupavé vychutnáváte jen tak. Oblíbená značka sušenek k rannímu cappuccinu je Mulino Bianco (Bílý mlýn). Ale pozor — Ital si cappuccino dává pouze ráno na snídani. Dát si cappuccino třeba po obědě je, jak mi bylo řečeno z mnoha zdrojů, ten největší hřích a barbarství. Po obědě či jiném odpoledním jídle se pije pouze silná malá káva, připravená opět v mocce, s trochou cukru nebo kapkou mléka — je vypitá během 5 minut a dala by se přirovnat k něčemu "na slehnutí žaludku". Obsah kofeinu se však rovná podle našich měřítek "běžnému" šálku kávy z českých poměrů.

Conegliano je město v kraji Veneto na úpatí Prealp s přibližně 40 000 obyvatel, jemuž dominuje Castello (hrad). Od hradu se postupně rozbíhají dolů z kopce úzké uličky nabité historií. Přímo v zahradě obklopující hrad si v místní malé restauraci můžete vychutnat pro tuto oblast typické bílé víno Prosecco, které se rodí na svazích zdejších vinic, a pokochat se výhledem na nedaleké Prealpy, za kterými v dálce tušíte vrcholky velikánů Dolomit. Zdejší vinařská oblast je opravdu proslulá, svědčí o tom i skutečnost, že v Coneglianu najdete známou degustátorskou střední školu.

A jaké jsou dojmy z města, které se rozkládá v kopci pod hradem? Uličky tu jsou malebné, lemované renesančním podloubím, ale zároveň velmi úzké. To je důvod, proč se ve všech podobných historických městech v celé Itálii setkáte s jednosměrkami (značené většinou nápisem "senso unico") — dvě auta se prostě v úzké historické uličce vyhnout nemůžou...Pokud tedy jedete autem a spletete se o ulici, většinou vám nezbývá nic jiného, než objet půl města, abyste se dostali tam, kam potřebujete. Léta v této oblasti kraje Veneto bývají prý velmi horká — teplota se pohybuje okolo 35 C a je velké dusno, protože moře i Alpy jsou dost vzdálené, aby podnebí ochladily. Já měla štěstí — v době, kdy jsem město navštívila, se teploty pohybovaly okolo 25—30 C. Město má renesanční ráz a jeho atmosféru si vychutnáte nejlépe večer, kdy ulice rozprostřené pod hradem září do tmy. Mladí Italové se rádi okolo 10. až 11. večer schází na malém náměstí před budovou Accademie (slouží jako kino i divadlo), kde posedávají v zahrádkách restaurací či jen tak na schodech a popíjí s přáteli Prosecco či Spritz (jakýsi aperitiv na bázi vína), který je teď v Itálii mezi mladými velmi populární. Několik večerů jsem takto u vína v příjemné náladě s chutí pravé Itálie proseděla.

Odpoledne po italsku

Smíchejte letní pohodu s talířem těstovin a posledním vydáním deníku Corriere della Sera, zapijte to malou kávou a vše umocněte zpravodajstvím na italské televizní stanici RAI1. Tak by se ve zkratce dal popsat recept na italské odpoledne.

fotkaItalové obědvají okolo 2.—3. hodiny odpoledne (ale vše samozřejmě záleží na zvyklostech rodiny). K obědu dostanete jako první chod většinou pastu (těstoviny) různých tvarů a variant. Podávají se buď s dušenou zeleninou, houbami, kousky masa, plody moře nebo třeba jen s několika druhy sýra. Pasta je teprve začátek. Jako druhý chod dostanete většinou maso — dušené, smažené, kuřecí, hovězí či rybu. Maso se jí bez přílohy (tou myslím naše vařené brambory, knedlíky či omáčku), pouze se většinou pokape citrónem. Můžete k němu ale dostat např. salát či dušenou zeleninu (oblíbené jsou dušené fazolové lusky), na stole zároveň nikdy nechybí bílý křupavý chleba (il pane), který také můžete k masu přikusovat. Rodina mých hostitelů oběd zakončovala ovocem — plátkem melounu (klasického či žlutého) nebo broskvemi. Po takovémto obědě, kde však nenajdete žádné tučné sádlo či máslo (pouze olivový olej) se servíruje zmíněná malá silná káva (nikdy ne cappuccino).

Po obědě většinou následuje kratší siesta. V době oběda a následné siesty jsou většinou zavřené i obchody (kromě supermarketů). Siesta končí okolo 4.—5. hodiny. Při siestě můžete sledovat třeba zmíněnou RAI1, RAI2 či RAI3, což jsou státní televize, nebo skupinu soukromých kanálů MediaSet (patří sem Canale 5, Italia 1 či Rete 4), které vlastní premiér Silvio Berlusconi. Existují samozřejmě i různá regionální vysílání a hlavní slovo v italské televizi má vždy fotbal (il calcio). Pokud je zrovna období mimo fotbalovou sezónu — léto — televize přenáší známé zápasy uplynulé sezóny nebo se v médích řeší korupční a jiné skandály z oblasti fotbalu. V zimě i v létě je prostě fotbal v Itálii "number one".

Italové večeří na naše poměry dosti pozdě — okolo 9.—10. hodiny večer. V této době bývají restaurace a pizzerie většinou dosti plné. Při mých toulkách Itálií se mi však nejednou stalo, že jsem večeře začala až v 11 hodin. Večeře je obdobná jako oběd — jako první chod pasta, jako druhý chod maso a salát a jako moučník ovoce. Místo pasty můžete dostat také rizoto ze zeleniny a sýra (obdobné našemu) či z plodů moře, které jsem si zamilovala já. Večeřet můžete i klasickou pizzu, lasagne s masem, zapékanou "pizzu" z vrstvených brambor a zeleniny, dušené fazolové lusky s kapkou olivového oleje nebo třeba masové šátečky v listovém těstě. Jako "zákusek" můžete taky dostat na talířku na plázky nakrájenou mozzarellu, kousky tvrdého sýra a plátky šunky, vše si vychutnáte s křupavým bílým chlebem. Šunka (il prosciutto), salámy a uzeniny obecně nejsou v Itálii tak slané jako u nás — např. český poličan by se Italům jevil jako přesolený. K jídlu se podává bílé či červené víno. V kraji Veneto dostanete předně místní bílé Prosecco.

Okolí Conegliana

Z Conegliana můžete podniknout mnoho výletů do okolí jak autem, tak i vlakem. S cestováním vlakem po severní Itálii mám bohaté zkušenosti — jezdí většinou na čas. Jízdenky si můžete koupit buď přímo v pokladně na nádraží, nebo stejně jako většina Italů využít služeb všudypřítomných automatů na jízdenky. Ty sice do jisté míry mohou šetřit čas (volíte si trasu, datum a čas odjezdu), ale zároveň vám mohou pěkně zkomplikovat život — občas se totiž stane, že automat nechce vzít mírně zmačkanou eurobankovku a neustále ji vrací zpět. Pokud se za vámi vytváří fronta nervózních cestujících, kterým za 5 minut odjíždí vlak (Italové chodí všude většinou na poslední chvíli), není to nic příjemného. Stane se však třeba i to, že vám někdo stojící ve frontě za vámi ochotně pomůže, vymění vaši starší bankovku za novou, kterou automat bez problémů vezme a výsledné vytištění jízdenky se setká nejen s vaší nadšenou reakcí, ale i s veselou reakcí všech ostatních ve frontě za vámi. Mít správnou jízdenku z automatu ještě pro cestu nestačí — je nutno ji označit v jiném automatu, který na ni vytiskne datum, čas a místo odjezdu (jako např. turniket v metru) — teprve pak je jízdenka platná. Pokud tak neučiníte, průvodčí vám uloží pokutu — zhruba ve výši 30 eur. Průvodčí ve vlaku většinou najdete, na několika cestách se mi sice stalo, že mě vůbec nekontrolovali, ale je to spíše výjimkou. Rozhodně se do jízdenky vyplatí investovat a vyhnout se tak zbytečným problémům. Také pozor na druh vlaku, jakým jedete: pokud se jedná o regionální vlak, je vše bez problémů. Pokud však jedete IC, EC nebo ES (eurostar), musíte si zakoupit příplatek na tento druh vlaku (jde to i prostřednictvím automatu na jízdenky).

Ať už tedy budete cestovat vlakem nebo autem, zvlněná krajina kraje Veneto s nespočtem starých hradů, kopce poseté vinicemi, domy s mohutnými dřevěnými okenicemi, mírný vítr z Alp a moře rozpínající se v dálce na obzoru, si vás zaručeně získá. Přesně uprostřed cesty mezi Benátkami Coneglianem leží Treviso, město s asi 60 000 obyvateli. Opět úzké historické uličky, podloubí, velké náměstí před renesanční radnicí, kde si můžete dát kávu, ale především rozlehlá síť vodních kanálů, které objímají staré domy a které vzdáleně připomínají atmosféru pražské Kampy. Vše umocňuje zeleň parků i rozkvetlé květiny na balkónech domů zrcadlících se na vodní hladině. V Trevisu najdete butiky Gucciho a Emporia Armani (rodinné zlato), ale rodinným stříbrem je Benetton a Sisley, které se přímo v Trevisu vyrábějí. Mekkou Benettonu je čtyřpatrový obchod vyzdobený slavnými tvářemi United Colors of Benetton na plakátech fotografa Oliviera Toscaniho v centru města, kde najdete výhradně tuto značku.

Zajímavým městem je Sacile, město na hranicích krajů Veneto a sousedícího Friuli—Venezia Giulia. Město má zvláštní atmosféru — najdete tu ulice rozbíhající se do kopců stejně jako v Coneglianu, síť vodních kanálů a mostů stejně jako v Trevisu a nechybí ani zmenšeniny výstavních benátských paláců. Sacile totiž bylo rekreačním městem benátských dóžat, kteří si do města promítli atmosféru svých "velkých" Benátek. Můžete se tady jen tak procházet, pozorovat ryby ve vodě místních kanálů z jednoho z mnohých mostů, obdivovat malé, ale luxusní paláce v benátském stylu, zastavit se před vysokou zvonicí (la campanile) místního ospalého kostela a pozorovat město postupně se nořící do tmy. Italové milují zpěv a hudbu a letní Itálie poskytuje velké možnosti hudebníkům — ve většině italských měst se na náměstí konají koncerty pod otevřeným nebem. Doprava v centru se většinou při této příležitosti odkloní, takže se můžete nerušeně procházet a pochutnávat si na slavné italské zmrzlině či na osvěžující ledové tříšti různých příchutí, kterou tu nazývají "granita". Stačí si de facto jen vybrat město a styl hudby, který preferujete, a v okolí dvaceti kilometrů zaručeně koncert pro vás najdete. Příjemný večer s přáteli v Sacile u skleničky campari v restauraci na náměstí podtrhl koncert jazzové skupiny. Jak večer pokročil, lidé zpívali a každý si užíval pohodu teplého letního večera. Já a mí italští přátelé jsme večer zakončili v okouzlující historické pizzerii s bytelnými dřevěnými stoly a výhledem na jeden z mnoha kanálů, na jehož hladině se odrážely blikotající světla okolních domů. Z dálky zněla tlumeně hudba z náměstí, pizza byla křupavá a celá pizzerie voněla po koření a jiných přísadách. Ten večer rozhodně patřil nám.

Navštívit můžete i roztomilé město Oderzo, které je téměř celé vybudované na římských základech (ty v Itálii najdete skoro všude). V Oderzu je však možné vidět odkryté římské mozaiky, základy domů, studny, zbytky ulic...Můžete podniknout krátkou procházku pod hlavním náměstím a umění starých Římanů si tak vychutnat zblízka. Pro současnou stavitele je docela složité neporušit románské základy a zároveň nenarušit ráz renesančního města. Stavět v Itálii, nabité na každém kousíčku historií, je tedy tak trochu oříšek. Protože jsme v kraji Veneto, nechybí na radnici reliéf lva držícího otevřenou knihu. Lva, symbol dóžecích Benátek, najdete ve Venetu opravdu všude, nejznámější umělecký exemplář však samozřejmě na náměstí Svatého Marca v Benátkách. Pro pragmatiky: stejný lev je nyní symbolem pojišťovny Generalli. Pokud má lev na fasádách domů či sloupech klidný výraz, znamená to, že v době vybudování této památky dóžata neválčila. Pokud je lev rozzuřený či kniha, kterou svírá v tlapách, zavřená, znamená to válku.

Míst k vidění je opravdu nespočet. Udělejte si třeba romantickou procházku na hrad v městečku Susegana, vzdáleném asi 10 kilometrů od Conegliana. Před vámi se rozloží zeleň vinic, v níž se jako drahokamy skví staré kamenné usedlosti vinařů. Zapadající slunce se naposled odrazí v oknech hradu a pod starou zdí obrostlou popínavým divokým vínem můžete vzpomínat na budoucnost. A co teprve Castel Brando — ohromný renesanční hrad, který ruka podnikatelova přetvořila v luxusní několikapatrový hotel. Přes jeho hradby vás přepraví buď kabinková lanovka nebo minibus. Není to však jen hotel pro historii milující turisty, ale v každém patře hradu najdete stylovou restauraci či krčmu, kterou si můžete pronajmout pro různé oslavy. Na venkovní terase před hradem je velké prostranství, kde se čas od času koná nějaký koncert, či se na parketu tančí na staré italské osvědčené hity. K tomu si můžete v hradní restauraci dát Prosecco a kochat se vyhlídkou na okolní kopce. Mí přátelé služeb hradu nejednou využili pro oslavy silvestrovské noci.

Město na laguně

Dostat se do Benátek vlakem není vůbec složité. Ze stanice Venezia Mestre, která se nachází v průmyslové části Benátek, jezdí do stanice Venezia Santa Lucia, nacházející se přímo v historickém centru, vlaky dvakrát do hodiny. Vlak z Mestre musí nejprve přejet slavný dlouhý most, jenž spojuje historické Benátky s pevninou. Santa Lucia je přehledné menší nádraží s davy turistů ze všech koutů světa. Pokud máte hodně zavazadel, je rozumné využít služeb úschovny na nádraží. Z nádraží Santa Lucia se po asi 50 minutách volnější chůze dostanete na náměstí Svatého Marca. Je to příjemná procházka.

fotkaA jaké jsou ty slavné, tolik opěvované Benátky? Jaké je to město milenců, malířů, hudebníků, divadelníků, karnevalových masek, štíhlých gondol a tisíce kanálů? Turistických průvodců o Benátkách bylo vydáno nespočet, tohle město nepřestává lidi fascinovat. Benátky jsou romantické, tragické, luxusní, úchvatné i inspirující, s nasládlou chutí cukroví a se slanou chutí mořské vody. Méně úžasné jsou však již všudypřítomné houfy turistů všech národností a hejna holubů. Vody laguny občas zbrázdí jachta, za kterou by se zajisté nestyděla ani britská královna. Náměstí Svatého Marca, na němž stanul i sám císař Napoleon, a jeho blízké okolí je turisty přímo předimenzováno, čehož využívají majitelé malých stánků se suvenýry i velkých kamenných obchodů. Můžete tu koupit téměř cokoliv — od slavných karnevalových masek různého výtvarného zpracování i ceny, přes lahodné zákusky lákající k ochutnání z osvětlených výloh obchodů, slavné benátské sklo až po luxusní kabelku z poslední kolekce Gucci. Pokud však dáváte přednost klidnější a více osobní atmosféře tohoto fotogenického města, zajděte do některé z postranních uliček. V nich se zastavil čas: úzké průhledy na kanály, starožitné vyřezávané domovní dveře s mosaznými klepadly, loďky houpající se před domovními dveřmi — tak to jsou ty pravé, turisty nezkažené, Benátky. Městu nejvíc lichotí ranní slunce probouzející se nad lagunou, jehož paprsky se nejprve zlehka dotknou vodní hladiny a následně stoupají vzhůru až k ochozu vysoké Campanily. Město se vám zalíbí i ve večerním tlumeném světle, kdy oblohu zbarví červánky do ruda a hrdý lev, symbol dóžat, se uloží k spánku, aby pak svým němým kamenným řevem ráno přivítal nový den.fotka

V Benátkách je láska výhodný business — každé zákoutí, každá ulička svádí milence k polibku. A co teprve vyjížďka s vyvoleným partnerem ve štíhlé černé a zlatem zdobené gondole? Pokud máte přebytečných 100 euro, určitě to stojí za to...Ale jak moc lidé tohle město milovali? Zeptejte se hudebního skladatele Vivaldiho, dramatika Goldoniho, či mistra barvy Tintoretta. Tyto jména zastupují jen maličký zlomek všech umělců, kteří dýchali solí a inspirací nasáklý vzduch zdejší laguny. Benátky jsou fascinující město a jejich atmosféra pohltí opravdu každého. Nálada města tisíce kanálů a mostů je opravdu jedinečná a prakticky se nedá vylíčit slovy, musí se prostě prožít na vlastní kůži. Teprve pak může člověk porozumět. Zajeďte se tam určitě podívat a posuďte sami... fotka

Studentská Padova

Z Benátek je to téměř "co by kamenem dohodil" do Padovy. Nenajdete tu tolik zvědavých turistů, zato si můžete v klidu vychutnat studentskou atmosféru města, které se pyšní jednou z nejstarších univerzit v Evropě (tu opravdu nejstarší najdete nedaleko odsud v Bologni). Atmosféra studentského života smíchaná s historií a uměním — to je Padova.

Studenti se schází v podvečer na velkém kulatém náměstí Prato della Valle, kde si většinou vychutnávají víno, jen tak si povídají či jezdí okolo náměstí na inline bruslích. S připozdívajícím se večerem náměstí opravdu ožívá, takže tu najdete víc lidí, než ve dne. Budova univerzity, před kterou postávají skupinky studentů, se majestátně tyčí přímo v centru. Pokud se do Padovy dostanete na konci května či v červnu, budete mít možnost shlédnout nejeden "ceremoniál" oslavující čerstvého absolventa univerzity. Takovýto "ceremoniál" pro ty, kdo právě ukončili univerzitu a obdrželi diplom, je velmi legrační záležitostí. Oslavovaný "nebožák" je skupinou svých kamarádů natírán např. čokoládovou zmrzlinou po celém těle, omotáván toaletním papírem nebo izolepou či poléván vodou...Originalitě se meze nekladou. Nebuďte tedy překvapení, pokud nějaké takové individuum potkáte přímo v centru města mezi zaskočenými německými turisty. Důležitou součástí ďábelského ceremoniálu je také čtení z velkého legračního a většinou rýmovaného plakátu, který je karikaturou absolventa a který vytváří jeho přátelé.

Mladé lidi potkáte v příjemné atmosféře letního večera také na náměstí Pizza delle Erbe v centru města a v přilehlých uličkách. Padova je také důležitým centrem umění — působili tu významní mistři renesance jako Giotto či Andrea Mantegna. Slavný Giotto, předchůdce italského renesančního umění, vyzdobil padovský kostel Capella degli Scrovegni. Svůj umělecký odkaz tu zanechal i Donatello — před další významnou památkou, renesančním chrámem Chiesa si San Antonio — stojí jeho jezdecká socha Gattamellaty. Zmíněný chrám je zasvěcen, jak už název napovídá, svatému Antonínovi. Je zde uložen relikviář s jeho ostatky, proto je významným křesťanským poutním místem. V blízkosti relikviáře najdete množství děkovných modliteb, dojemných fotografií, příběhů a pozdravů od křesťanů z celého světa, kteří uvěřili, že k jejich uzdravení dopomohl právě svatý Antonín.

Z technického hlediska je pro našince trochu problém městská doprava. Pokud jedete autobusem a chcete na příští zastávce vystoupit, musíte si ji nejprve "zamluvit" cinknutím na řidiče. Pak se nad dveřmi rozsvítí nápis "fermata prenotata" znamenající, že autobus na vaší zastávce opravdu zastaví. Pokud zmíněný nápis nesvítí a na zastávce nikdo nečeká, autobus zastávku projede. Pozor: v jízdním řádu autobusů na jednotlivých zastávkách najdete pouze čas, kdy autobus vyjíždí z koncové stanice, ale ne čas, kdy na dané zastávce opravdu zastavuje. To v praxi znamená, že na autobus někdy čekáte 5 minut, jindy třeba 15 a jindy vám třeba ujede přímo před nosem (většinou to záleží na dopravních zácpách), přestože na zastávku přijdete vždy ve stejný čas. Stejně tak, když čekáte na váš autobus na zastávce, kde zastavují i jiné linky, je nutné na ten váš "mávnout", aby vůbec zastavil a vy jste mohli nastoupit. Chce to jen trochu cviku a nadhledu.

Shakespearova Verona

Verona je sice od Benátek asi dvě hodiny jízdy vlakem, ale určitě stojí za návštěvu. Městu udělal reklamu anglický legendární dramatik William Shakespeare, který právě sem umístil děj jedné ze svých nejznámějších tragédií — Romea a Julie. Příběh lásky mladých milenců, které nepřály jejich znepřátelené rodiny, zná snad každý. Přestože Shakespeare ve Veroně nikdy nepobýval, najdete tu Juliin dům (La Casa di Giulietta) se slavným balkónem, pod kterým údajně stával zamilovaný Romeo. K Juliinu domu se dostanete tmavým podchodem přímo z hlavní ulice, počítejte však s davy turistů, kteří jsou nešťastnou a tragickou láskou fascinováni, takže si nemůžou nechat ujít fotku slavného balkónu. Zajímavý je samotný průchod — jeho stěny jsou od země až do výšky, do které lidé dosáhnou, popsány zamilovanými vzkazy a jmény, které tu nechali okouzlení turisté. Český vzkaz jsem hledala marně, ale jsem si jistá, že tu někde nějaký také bude. Pokud cítíte silné sepětí s tímto místem či s osudy nešťastných milenců, není nic jednoduššího, než napsat sem i ten váš vzkaz. Před Juliiným domem stojí její bronzová socha, která je značně ohmataná od lidských rukou a s kterou se chce vyfotit snad úplně každý.

Verona není však jen městem nešťastných Shakespearových milenců, ale i městem milovníků klasické opery. Přímo v centru města u Pizza di Bra se rozkládá aréna z římských dob. Je velmi zachovaná a vzbuzuje zaslouženě úctu. Staré kamenné zdivo, které se nesklonilo pod tíhou věků, se vypíná proti modré obloze. Amfiteátr však neslouží pouze jako pomník starověku, ale téměř každý večer znovu ožívá svým dávným účelem, pro který byl kdysi postaven — bavit lidi. V létě se tu totiž hrají slavné opery jako Aida, La Tosca, Rigoletto a jiná velká díla. Kvalita provedení je špičková. Pokud budete mít možnost, rozhodně se na slavnou operu pod otevřeným nebem ve slavném městě a v prostředí římské arény zajděte podívat. Litovat rozhodně nebudete.

Ve Veroně najdete také malebné Pizza delle Erbe, kde si můžete pochutnat na vynikající italské kávě. Pokud si uděláte kratší procházku po centru města, narazíte na úchvatnou románskou baziliku San Zeno, kterou ocení především milovníci architektury. Prohlédnete si také části odkrytých římských základů pod městem, či se jen tak s rybízovou granitou chvíli zasníte na lavičce před některým z výstavných renesančních sídel šlechty. Můžete se také kochat výhledem na nedaleké Alpy z některého z mostů přes řeku Adige. Blízko Verony se rozkládá také malebné jezero Lago di Garda, jehož hladinu můžete za jasných dní z Verony v dálce spatřit.

Jižní Itálie — úvod

fotkaJižní Itálie je jiná, ne horší nebo lepší než severní, prostě jen jiná. Do srdce se mi už navždy zapsala provincie Salento v jižní Apúlii díky zářivě bílým domům kontrastujícím proti modré obloze, pohupujícímu se moři barvy azuru, silnému červenému vínu prosyceném sluncem a pohostinností místních lidí, které si dáte vždy při obědě. Země, posetá lesy starých olivovníků, tu má barvu rudou stejně jako víno. Je to jako otřepaná fráze z nějaké reklamy, ale už vím, jaké by to bylo, kdyby v létě začal padat sníh — nekončící modrost oblohy a vyhřátost úzkých uliček ochladí stín padající z bílých stěn domů, v němž na dřevěných židličkách přímo na ulici sedí místní staroušci a babičky v černých zástěrách pozorující dění okolo. Brzy pochopíte, proč jsou lidé ze Salenta tak hrdí na svůj původ, na své moře, na svůj dialekt, kterému lidé ze severu nerozumí, na svůj "slavný" fotbalový klub Lecce, kterému v italské lize A fandí snad úplně každý z této provincie. Demonstrují to tričky všech barev, stylů a velikostí s nápisem Lecce 12. A proč právě 12? Fotbalové mužstvo má jedenáct hráčů a tím dvanáctým hráčem je publikum a lidé této provincie. Salento voní po rizotu z plodů moře, po jiskrách ohňů na noční pláži, po nezbytném opalovacím krému, po parfémech Italů, kteří jsou tady přesně takoví, jaké si je z filmů my středoevropané představujeme, po přítomnosti bez starostí, kterou tu žije úplně každý. Je to tady bez nadsázky jako v reklamě na "to nejlepší z Itálie" — ohromná večeře pod noční oblohou posetou padajícímu hvězdami noci svatého Lorenza, které vám splní všechna tajná přání. U stolu se s vámi sejde celá patnáctičlenná rodina, zatímco vedle na stromě dozrávají pomeranče. A do toho všeho zní rytmus pizzicarely — typické hudby a tance jihu, který rozpohybuje úplně každého. Pro pizzicarelu je typický živý rytmus udávaný tamburínou, která je nejdůležitějším nástrojem. Pravý tamburelista si na svou tamburínu namaluje pavouka — tarantellu — která je pro zdejší kraj typická, ale která má v místích lidových písních ještě jiný význam: přeneseně se říká, že pokud vás tarantella kousne, zamilujete se. Mě tarantella kousla dost silně, protože tenhle kraj a lidi jsme si opravdu zamilovala a nebylo vůbec lehké ten ráj na zemi, kde každý žije jen přítomností, prázdninami, dobrým jídlem a silným vínem, opustit.

Salento jako malířská paleta

"Jsme ze Salenta." Tak tuto větu uslyšíte obyvatele regionu Salento pronášet velmi často a s velkou hrdostí. Salento je malebný kousek země rozkládající se nadneseně "v úplném podpatku italské boty (il tacco d´Italia)". Čas v tomto jihoitalském regionu, který administrativně patří pod správu kraje Puglia (nám známé Apulie), plyne velmi pomalu a klidně. Dalo by se dokonce říct, že se zde čas úplně zastavil. Lidé tu žijí šťastně a skromně, nikam nespěchají, jen si užívají čerstvého mořského vzduchu, vynikajícího olivového oleje a plodů moře, které zapíjejí silným prosluněným červeným vínem.

Po několika dnech strávených v regionu Salento pochopíte silné pouto jeho obyvatel k této zemi, pochopíte tu hrdost a lásku, se kterou o něm mluví či zpívají v mnoha písních. I vy si totiž Salento, které hýří mnoha ostrými barvami, zamilujete. Moře a obloha vaši náladu rozzáří barvou azuru, půda tu má díky sloučeninám železa červenou barvu, k obzoru ubíhají sytě zelené háje starých olivovníků a mistrovskou barevnou paletu dotváří bělost kamenných vesniček, které do kraje září jako čerstvě napadlý sníh. Jen tady pochopíte, jaké by to bylo, kdyby v létě začalo sněžit. Bílé kameny, ze kterých jsou postaveny domy, kostely i zvonice, ochladí horké jihoitalské léto stejně jako studený poprašek sněhu. Když do Salenta přijedete, nejprve nebudete vědět, kam se podívat dřív — těch barev, vůní a dojmů je najednou až příliš. Pohltí vás. Ztělesní vaše představy o nekonečných prázdninách, o ráji na zemi, kde usínáte v zahradě pomerančovníků a zdálky vám moře zpívá ukolébavku. A když budete odjíždět, nebudete naopak chtít od tohoto kousku země odtrhnout oči. Tady se vaše sny stanou bez nadsázky skutečností, aspoň na pár dní...

Západní pobřeží Salenta omývají vlny Jónského moře (Mare Jonio). Pláže tu jsou převážně písčité, vhodné pro dlouhé procházky a dětské hry. Východní skalnaté pobřeží Salenta obrušuje Jaderské moře (Mare Adriatico). Tady najdete dramatické skalní velikány, azurové tůně s průzračnou vodou, malé i velké pobřežní jeskyně, které lákají plavce i potápěče. Pokud si chcete užít trochu adrenalinové zábavy, můžete z některého z rozeklaných skalisek do vod Jadranu skočit. Někteří to zvládají z výšky desíti metrů, jiní odvážlivci dokážou skočit i z mostu nad lagunou, z výšky 35 metrů. Na salentském pobřeží najdete romantická města, staré osamocené věže střežící vstup do přístavů a pohádkové majáky, jejichž světlo rozráží tmu v blízkosti nebezpečných skal a zrádných proudů.

Salento je suchý kraj se středomořským klimatem: zimy tu bývají mírné a deštivé, léta suchá a horká. V letních měsících se s deštěm setkáte spíše výjimečně. Ale horko a sucho je pro prázdninové lenošení docela příjemné, hlavně když vše ochlazuje osvěžující vítr od moře. Krajina je posetá háji starých olivovníků, z nichž ty nejstarší mívají někdy duté kmeny, takže se v nich schová malé dítě. Živiny stromy nasávají z úrodné červené půdy. Rostou zde i pomerančovníky, citrónovníky a různé druhy palem. Ráz jihoitalské krajiny dokreslují sem tam roztroušené vinice. Kraj charakterizují plody kaktusového stromu nazývané "ficodindia", které dozrávají v polovině srpna, kdy se jejich barva mění ze zelené na žlutou. Jsou velmi dobré, ale je dost obtížné je sbírat a loupat, protože mají množství malých, téměř neviditelných ostnů, které vám můžou značně znepříjemnit život.

Jako hranice pozemků, oddělující jednotlivé olivové háje, slouží od nepaměti nízké zídky z naskládaného kamení nazývané "muretto a secco". Zakusují se do červené země, rozbíhají se podél silnic až k mořskému pobřeží. Ze stejného kamene jsou zde postaveny malá obydlí, dnes už neobydlená, krčící se ve stínu starých stromů. Najdete v nich nejen příjemný stín v horkém letním odpoledni, ale možná uslyšíte ve hvízdání větru i hlasy předků současných obyvatel Salenta. Stavby se nazývají "pajare" a patří k místnímu koloritu.

Pravá chuť jihu

Salento je nejen kraj ostrých barev a vůní, ale i hrdých lidí. Milují místo, kde žijí. Mluví se zde zvláštním dialektem, kterému rozumí prakticky jen místní (i lidé ze severu Itálie s ním mají problémy). Je to jakási směsice změkčené italštiny a některých vlivů španělštiny. Salento vystihuje v dialektu tato věta: "Salentu, terra de sule, de mare e de ientu." "Salento, země slunce, moře a větru." V klasické italštině zní věta pro porovnání takto: "Salento, terra di sole, di mare e di ventro." Je tak výstižná, že ji mnoho místních obyvatel nosí v různých grafických úpravách na tričku.

Nesmíme zapomínat, že jsme na jihu, protože "čas" je tu opravdu relativním pojmem. Nemá cenu plánovat si něco dopředu, protože to zaručeně nakonec dopadne úplně jinak. Tady se nikam nespěchá. Když po někom něco chcete, musíte se obrnit trpělivostí. Proč spěchat, naléhat a stresovat se, když je jasný slunečný den, moře je azurové a fouká osvěžující vítr? Až když nějaká událost skutečně přijde, teprve potom se řeší. Prakticky neexistuje nějaký určitější plán. Nic se však rozhodně neobejde bez velkého gestikulování, zvyšování hlasu a rozhazování rukama — jsme na jihu.

Lidé tu jsou milí, přátelští a pohostinní. Dveře vám tu budou vždy otevřeny. Strávník u stolu navíc pro ně není problémem. Jsou zvyklí na velké rodinné sešlosti a hody. Ve vesnicích celý rok žijí většinou jen starší lidé, protože v Salentu není práce, takže mladší odcházejí za prací do severní a střední Itálie. V létě se ovšem rodiny sjíždějí, setkávají se s rodiči, prarodiči, sousedy a přáteli, takže se důvod k velké večeři vždy najde. Vzbuzuje to snad až úsměv: v úzkých vesnických jednosměrkách stojí před bílými domečky obrovské mercedesy z Milana, Torina či až třeba ze Švýcarska, jejichž posádku oděnou podle poslední módy vítá na zápraží vetchá stařenka v černé zástěře. Nejednou nás sedělo u stolu i šestnáct — babička, tety, strýcové, děti, kamarádi i sousedé. Italská rodina je posvátná, ale tady na jihu mají i velmi úzké vztahy se sousedy. Nedivte se, pokud přijdete do domu starší hostitelky ( v mém případě babičky mého kamaráda) a uklízí tu sousedka od vedle, aby staré paní pomohla. Někdy najdete v domě tolik sousedů a různých cizích lidí, že na prahu chvíli váháte, jestli vůbec vcházíte do správného domu.

Vesnice v Salentu mají většinou okolo pětitisícovky obyvatel. V úzkých uličkách uvidíte téměř permanentně sedět stařenky a dědečky na židlích před dveřmi svých domů. Sedí tam, opírají se o hůlky a pozorují dění okolo. Najdete je takto sedět ráno, odpoledne a hlavně večer. Někdy sedí v menší skupině a baví se spolu, ale většinou zde sedí osamoceně — co vchod do domu, to babička v černé zástěře na židli. Takto zaplní celou ulici. Někdy se nám stalo, že když jsme se odněkud vraceli autem kolem jedenácté večer a vjeli do některé z uliček, reflektory auta ozářily oči sedících babiček, což v tmě působilo přímo komicky. Další místní raritou jsou psi. Pobíhají volně po vsi, protože patří de facto všem těm starým obyvatelům popíjejícím víno a diskutujícím o fotbale. Výraz "pouliční směs" je tu až nadnesený, protože pobíhající psi jsou někdy tak podivní, že už nikdo nepozná, z jakéhože to plemene jejich prapředkové pocházeli. Jeden psí exemplář mě v úzké uličce překvapil tak, že jsem se dokonce musela zastavit, abych se ujistila, že to, co mě právě míjelo, nebyla ovce, ale kulhající tlustý pes ovci dost podobný. Může se vám zdát, že vás už v úzkých uličkách kromě důchodců a podivných psů nic nepřekvapí, ale je tu ještě jedna rarita — děti. Hrají si na nízkém obrubníku přímo u silnice v kteroukoli denní či noční dobu. Nepodivujte se proto tomu, když vám okolo půlnoci téměř vběhne pod kola auta skupinka smějících se tříletých dětí.

Přestože je zde způsob života tak pomalý a místy až komický, lidem to svědčí. Díky olivovému oleji, netučnému rybímu masu a vynikajícímu vínu místní obyvatelé dožívají vysokého věku. Uvědomíte si to, když navštívíte některý z vesnických hřbitovů. Náhrobní kameny prozrazují, že se zde umírá většinou až okolo devadesátky. Ani století starouškové zde nejsou až takovou raritou. V Salentu čas asi opravdu plyne jinak...

Salento v hledáčku historie

Salento má bohatou historii sahající do období před naším letopočtem. V kraji se vystřídalo mnoho různých vlivů, od řeckých až po španělské. Směsice těchto vlivů se podepsala na zvláštním salentském dialektu i na folklóru, hlavně na tradiční hudbě. Běh historie se tu nezastavil: naleznete tu prehistorické menhiry a pravěké jeskyně (z nichž nejznámější je Porto Badisco při pobřeží Jaderského moře), antické památky starých Řeků či výstavní barokní města z doby nadvlády Španělů.

Historiky je prokázáno, že v 6. století př. n. l. oblast Apulie osídlily řecké kmeny. Apulie se tehdy nazývala Japigia a byla rozdělena do třech menších správních jednotek. Jednou z nich byla i "Messapia", dnešní Salento. "Messapia" výstižně znamená "mezi dvěma moři". Oblast pak osídlily i některé kmeny pocházející z Kréty, ale nevytvořily zde jednotný systém vlády. Ten vytvořili až Římané, kteří kromě latiny přinesli i občanský a vojenský řád a hlavně ovlivnili místní umění. V období po pádu Západořímské říše do oblasti utíkali řečtí mnichové, kteří byli ve své zemi pronásledováni pro uctívání ikon. Další významnou kulturou, která ovlivnila dnešní salentský folklor, byli Byzantinci. Ti sem přinesli a upevnili pravoslavné náboženství a uctívání řeckých světců. Město Otranto bylo dokonce zvoleno za sídlo Metropolity, který podléhal přímo samotné Konstantinopoli. V této době Salento zažívalo velký rozkvět: stavěly se školy, nová města, zdokonalovalo se zemědělství. Řecký vliv na místní kulturu se tak ještě více upevnil a poněkud vytlačil do pozadí předchozí římské vlivy.

Ve 12. století se Salento stalo jedním z cílů normanských válečných výprav. Normané s sebou přinesli mnoho prvků vlády ze západní Evropy a pozměnili administrativní členění regionu. Nejdůležitějším městem regionu už nebylo Otranto, ale v této době poprvé začal vzrůstat vliv a význam Lecce. 14. století se neslo ve znamení vlády těchto dynastií: Angioini, Brienne a d´Enghien. Poslední jmenovaná dynastie zvýšila strategický význam Lecce a celého regionu. Moudrá vládkyně Maria d´Enghien a její manžel Raimondello, princ z Taranta, udělili městu Lecce významná soudní, administrativní a politická privilegia. Pod správu Lecce tak spadalo v této době i zhruba 200 km vzdálené Bari a Foggia. V 15. století zde vládla dynastie Aragonesi, která vládla i v Království neapolském, a kulturní a politický význam Salenta se dále zvyšoval.

Konec 15. století však poznamenaly tragické události — Evropu začaly ohrožovat nájezdy osmanských Turků. Turci roku 1480 obklíčili Otranto, jehož obyvatelé se však hrdinně bránili a turecký postup tak značně zpomalili. Po Turcích zde vládli Španělé, za jejichž vlády probíhala rozsáhlá stavební obnova. Stavěly se nejen obranné věže a valy, které měly chránit přístavy a města při pobřeží před dalšími nájezdy, města se tak přestavovala a rozšiřovala. Slohem, který převládal v celém Salentu, se stalo baroko. Význam Lecce ještě vzrost a svého vrcholu dosáhl v 17. století. V této době se město dokonce nazývalo "citt´ — chiesa" (město kostelů), "la Firenze del Sud" (Florencie jihu) či "l´Atene delle Puglie" (Athény Apulie). V době vrcholu baroka a protireformace se totiž stavělo velké množství kostelů. Stavitelům posloužil velmi poddajný a tvárný místní kámen světlé barvy, nazývaný "pietra leccese". V Lecce i v jiných městech vznikaly mystické kostely zdobené jak vevnitř, tak na vnější fasádě nesmírným množstvím tajemných kamenných tváří, zvířat, ptáků či květin. Bílá barva kamene oblékla města a vesnice do slavnostní atmosféry, která připomíná buď cukrovou polevu nebo čerstvě napadlý sníh. Barokní bílá města, bohatá a náročná výzdoba kostelů, obranné valy a osamocené romantické věže při pobřeží — to vše do Salenta láká davy turistů z celé Itálie i ze zahraničí.

Sagra a její úskalí

O jižanech obecně platí, že jsou temperamentní a rádi se baví. V Salentu to platí dvojnásob. Přes den je tu vedro, takže lidé tráví dny u moře, u vína, nebo jen tak vysedávají před dveřmi. Čas líně ubíhá. Ale když se setmí a vzduch se trochu ochladí, teprve začíná ta pravá zábava. Itálie je katolická země, proto se tady slaví mnoho náboženských svátků. Pokud se Italové zrovna neveselí na počest světců či jiných patronů, vždy se najde nějaký jiný důvod, proč slavit. V letním Salentu si oslav užijete až až. Stačí si jen vybrat, kde se chcete veselit: ve vesnicích se konají různé slavnosti označované jako "sagra".

Sagra je velká oslava, kde je hodně jídla, pití a samozřejmě hudby. Když se z centra města či vesnice odkloní doprava a náměstí se obestaví stánky s jídlem, nic už veselé náladě nemůže zabránit. Vzdáleně to připomíná něco mezi českým jarmarkem a letními karnevaly pro mladé. Problém bývá s parkováním. Platí pravidlo: čím větší a známější sagra se ve městě koná, tím dále od centra budete parkovat a tím více kilometrů se z auta do centra dění našlapete...Všechny uličky směřující k centru jsou totiž přeplněny auty (to je znamení, že sagra opravdu stojí za to).

Systém objednávání jídla je v Itálii specifický. Když přijdete na nějakou sagru, nejprve si musíte pročíst plánek rozmístění stánků. V každém stánku totiž mají vždy něco jiného: v jednom maso, v jiném těstoviny, v dalším sladkosti, jinde nabízí ovoce...Po důkladném prostudování plánku a cen nabízených pokrmů se tedy můžete vypravit "výdejní místo" hledat. Důležité ale je jít nejprve do stánku označeného jako "kasa", kde si jídlo nejprve zaplatíte (ano, slyšíte dobře) a dostanete jakési kuponky či žetony podle zaplacené ceny, které teprve v příslušném stánku "vyměníte" za vybranou dobrotu. Zdá se vám, že je to trochu komplikované? Ano, nepletete se, poněkud komplikované to je...Ale tady má přece každý spoustu času. Stojíte nejprve frontu u "kasy", pak hledáte stánek s vybraným jídlem (někdy ho musíte hledat i na jiném náměstí), stojíte novou frontu, vyměníte své žetony za jídlo...no, a teď se můžete vypravit hledat stánek s nápoji...Tento systém má řadu úskalí. Někdy totiž přijdete se zaplaceným žetonem např. ke stánku "maso" a chcete své de facto zaplacené jídlo, na které máte chuť. Ale kuchař vám z úsměvem oznámí, že před chvílí právě vaše jídlo došlo a že nemůžete být přece tak naivní a myslet si, že ho v 10 večer ještě dostanete. Takže vám nezbude nic jiného, než si dát něco úplně jiného...

Rychlost obsluhy je na jihu pro našince až zarážející. V každém stánku najdete velké množství personálu — většinou 5—7 osob. V případě masa (náročná příprava) jsme se stánku našli i 10 lidí. Přesto rychlost obsloužení zákazníka je k počtu osob poněkud v nepoměru. Musíte na kuchaře křičet (v okolí je velký hluk), co chcete, a čekat, až se na vás dostane řada. Kuchař vás obslouží až po chvíli, stihne však ještě pozdravit souseda a neteř, kteří procházejí kolem. Jídlo je ale vynikající. Musíte si jej zajisté po vytrpěné jídelní odyssee náležitě užít. S tím, kam odložíte použitý plastový talířek či kelímek si nelamte hlavu a rozhodně se nesnažte hledat kontejner či odpadkový koš. Je to ztráta času. Až na malé výjimky jsou totiž všechny koše už po půlhodině přeplněné a kontejnery jaksi nenajdete, takže nakonec ekologie neekologie odložíte váš kelímek na schody před sochou na náměstí, na výklenek v ulici, nebo téměř někomu do okna...prostě tam, kde už je tisíc jiných podobných kelímků...Časně ráno se vše uklidí, takže buďte bez obav (jak mě uklidňovali poměrů znalí domorodci).

Sagra nenabízí jen stánky s jídlem, ale najdete tu i tradiční výrobky, šperky, víno či hudební nástroje (většinou tamburíny). Určitě tak bez větších potíží najdete pěkný dárek domů nebo originální suvenýr. Ceny bývají přijatelné, protože tu většinou nakupují jen domorodci a turisté ze severu Itálie. Na slavnosti se zábava "rozjíždí" okolo 23. hodiny večerní. Na hlavním podiu už většinou v tuto dobu hraje některá z místních skupin tradiční temperamentí a podmanivou pizzicu. Lidé jsou už v tuto hodinu aspoň trochu najezení a hodlají se konečně začít bavit. Ve srovnání s českými veselicemi však lidé nejsou opilí, pouze v dobré náladě, a zaručeně ví, co vám říkají. Začíná se tančit, slavnost vrcholí. Tančí mladí, staří, děti...spolu i "promíchaně". Pizzica si podmaní opravdu všechny. Nejlepší a nejpodmanivější atmosféra je okolo půlnoci, kdy se z teplé letní noci stává žhavá jižní noc plná úsměvů, tance a nových přátelství.

Pizzica — ve vášnivém rytmu

Na každé sagře určitě uslyšíte tradiční hudbu — pizzicu. Inovátorské skupiny ji hrají v různých úpravách s příměsí rocku nebo jiných hudebních stylů. Osobně však preferuji tu tradiční, hranou na tradiční nástroje. Rytmus je tak podmanivý a živý, že se zdá, jakoby vycházel přímo z hlubin země. Nutí vás podupávat si, vrtět se, tleskat do rytmu a s pokračujícím večerem i tančit.

Samotná hudba se těžko popisuje. Pokud uslyšíte pouze nějakou ukázku pizzicy, budete se divit, proč mi připadá tak rytmická a podmanivá. Ale úplně jinak ji budete vnímat, pokud budete stát v teplém letním večeru na barokním náměstí orámovaném štíty bílých domů, nad kostelem budou jasně zářit hvězdy, všude okolo vás budou lidé, smích a jásot. A do toho zazní tóny pizzicy...Nálada prázdninového večera vás pohltí, budete vnímat hudbu plnou vášně a temperamentu, budete obdivovat tanečníky, kteří tančí a nezastaví se a tamburellistu, který bez přestání udává onen ďábelský rytmus. Taková hudba vás bez nadsázky spojí nejen s lidmi stojícími okolo, ale i s historií Salenta, s rytmy předků, doslova s celým tímto kouskem země.

Jak vznikla slavná pizzica? Je to část folklórního dědictví Salenta, které vychází z řeckých a arabských vlivů. Podobný druh hudby najdete v celé jižní Itálii. "Salterello" je z Říma, "tarantella" z Neapole, "tonara" ze Sardinie. Pizzica se zrodila v malé vesnici zvané Lucera, ležící blízko města Foggia v severní Apulii. Okolo roku 1000 n. l. se právě tady na jedno století usadili Arabové, kteří utužovali obchodní vazby a styky mezi městy v kraji. Arabové se postupně dostali do celé jižní Itálie a jejich hudební projev ovlivnil zdejší kulturu. Tito obchodníci z Tunisu si volný čas krátili tancem a zpěvem. Rytmy byly arabsky podmanivé, živé a temperamentní. Do hudby se promítla i obava z kousnutí jedovatého pavouka, který se v oblasti hojně vyskytuje — tarantuly. Její kousnutí způsobuje vysoké horečky. Podle legendy pizzica prapůvodně sloužila jako jakýsi druh medicíny, protože nejlepším lékem na kousnutí tarantuly bylo zpotit se, a tak dostat jed z těla. A jak se člověk nejrychleji zpotí? Přece pokud tancuje v rychlém, divokém a nespoutaném rytmu pizzicy...

Pizzicu vytváří živé tóny houslí, klarinetu, několika kytar a harmoniky. Rytmus udávají n´cchere, které se dají částečně přirovnat ke španělským kastanětám. Ale stěžejním nástrojem, bez kterého se žádná pizzica neobejde, je tamburína. Tento původem arabský nástroj se v průběhu staletí vyvinul do dnešní podoby. Vytváří tak podmanivý rytmus, že máte pocit, že její zvuk vnímáte každým kouskem těla. Hrát na tamburínu je velmi složité a vyžaduje to měsíce cvičení. Tamburelista je totiž osobou, která udává rytmus celé skladby. Vidět hrát zkušeného tamburelistu je jako shlédnout umělecké představení — jeho prsty se míhají tak rychle, že je stěží vidíte. Za povzbuzování publika je hráč na tamburínu schopen předvést rychlé střídání rytmů a způsobů úderu, za které je obměněn bouřlivým potleskem. Pravá tamburína je zdobena obrázkem jedovaté tarantuly, která je symbolem tohoto hudebního stylu.

Pavoučí symbolika má však ještě jednu úroveň. V Salentu se přeneseně říká, že pokud mladého chlapce či dívku kousne tarantule, zamiluje se. Vášeň je tak silná, že nutí zamilované tančit. Pizzica byla proto původně tancem dvoření se partnerovi. Tanec je stejně jako hudba živý a rychlý. Pizzica se tančí několika způsoby. Muž tančí kolem své partnerky v malých půlkruzích, zatímco žena se otáčí na místě okolo své osy. Partneři se však jeden druhému nikdy nedívají do očí, protože takový pohled znamená už přímou výzvu. Pizzicu však mohou ženy tančit i s barevným šátkem či kapesníkem (il fazzoletto), který v průběhu tance dávají svému vyvolenému. V tomto případě se partneři dívají jeden druhému do očí a tanec samotný je charakterizován jako druh vášnivého svatebního tance. Posledním a nejzajímavějším druhem tance je "danza delle spade" — "tanec mečů". Tanec je jakýsi druh fikce zakořeněný z dob, kdy dva rivalové usilující o lásku stejné ženy řešili svůj spor soubojem. Tanec vznikl patrně v 15. století a odráží turecké vlivy. Muži se pohybují podobně jako zápasníci v kole proti sobě, předstírají, že drží v ruce meče, provádí různé výpady a kryjí se před útokem soupeře. Není to tak dávno, co boj nebyl pouze fikcí. Před sto lety však soupeři své spory o stejnou ženu řešili opravdovým bojem s ostrými meči.

Pizzicarella mia

V písních je často oslavována láska, zamilovanost, ale třeba i víno, šumění moře a větru. Některé skladby však vzývají svatého Pavla (v dialektu Santu Paulu), patrona města Galatina, aby pomohl zamilovaným. Dívky a chlapci ho žádají, aby je učinil neodolatelnými pro svého vyvoleného partnera, nebo aby je zbavil onoho prokletého pavoučího kousnutí a bolesti, kterou způsobila láska. Aneb jak se zpívá v jedné známé písni:"Buddhu l´amore e ci lu sape f´." "Krásná je láska a každý, kdo miluje."

Pizzica je v Salentu velmi populární. Protože se jedná o lidovou tradiční hudbu, nemá většinou autora. Skladby jsou však tak známé, že stačí zanotovat pár slov a připojí se k vám doslova půl náměstí. Zpívá se samozřejmě v hrdém salentském dialektu, který se však vesnici od vesnice trochu liší. Mezi nejznámější písně patří "Pizzicarella mia", kde zamilovaná dívka prosí vrabce, aby odnesl vzkaz lásky jejímu vyvolenému. Pomalou a smutnou skladbou je "Lu rusciu de lu mare", kde se zpívá o nešťastné lásce krásné dcery jednoho vládce k chudému chlapci. Zatímco ji otec chce provdat do Španělska, mladík musí odejít do Turecka. Píseň pochází z přelomu 15. a 16. století, kdy v oblasti probíhaly války mezi Španěly a Turky, které jsou alegoricky znázorněny právě touto písní. Mnoho skladeb je také v řeckém dialektu, kterým se ještě dnes mluví v některých vesnicích okolo Lecce jako jsou Martano, Castrignano de´Greci a Calimera. Jinou velmi populární písní je ukolébavka "Kali nifta", zpívaná právě v řeckém dialektu.

V Salentu existuje mnoho skupin, které v různých úpravách hrají tradiční pizzicu. Hudba je vždy živá a podmanivá. Můžete se vsadit, že na každém letním koncertě uslyšíte právě "Pizzicarella mia" nebo "Kali nifta". Když se po pár taktech přidá celé náměstí, lidé vytáhnou své tamburíny (což uvidíte velmi často) a hrají zároveň se skupinou na pódiu, je atmosféra opravdu úžasná. Dobře se baví nejen publikum, ale i hudebníci, pro které je hrát před zpívajícím a tančícím náměstím opravdu čest. Mezi neznámější skupiny hrající tradiční pizzicu patří Officina ZoŔ ("zoŔ" v řečtině znamená "život"), Zimbaria, Canzoniere Grecanico Salentino, Nido d´Arakne (italsko—řecký název znamenající "Pavoučí hnízdo"), nebo Lu Rusciu Nosciu ("Naše burácení moře"). Na koncertu poslední jmenované skupiny jsem byla dokonce dvakrát a rozhodně mám nezapomenutelné zážitky.

Kdy za pizzicou aneb slavení svátků v Salentu

Když chcete poznat opravdovou atmosféru jihu, nejlepší je navštívit Salento v době, kdy se zde zrovna slaví nějaký velký svátek. Poznáte různé druhy tradičních jídel, pohostinnost místních lidí a samozřejmě uslyšíte pizzicu.

Každý rok 29. června, na svátek Svatého Petra a Pavla, se koná ve městě Galatina velká slavnost na počest těchto světců. Na náměstí před kostelem se sejdou davy lidí, kteří jsou, jak praví lidová tradice, "posedlí pavoučím kousnutím", takže se musí ze své milostné touhy vytancovat. A jak jinak než v rytmu pizzicy...

Jinou velkou slavnost můžete zažít v noci z 15. na 16. srpna v městečku Torrepaduli, kdy má svátek Svatý Roch (Santu Roccu), patron města. Do města se sjedou tisíce místních z okolních vesnic, turistů z celé Itálie i cizinců, kteří zaplní hlavní náměstí před kostelem tak, že se stěží můžete pohnout či otočit. Lidé jsou úplně všude. Ujít pár desítek metrů se protáhne na mnoho minut, protože místa je opravdu málo. Ulice vedoucí k náměstí jsou zaplněny množstvím stánků s různým zbožím. Seženete tu vynikající sladkosti, opékané maso, balonky pro děti, oblečení, ale můžete si zde koupit za dobrou cenu i tradiční tamburíny různých rozměrů, CD s pizzicou, či trička s nápisem Salento. Celé náměstí i ulice, které k němu vedou, jsou vyzdobeny barevnými světly, které vytváří ohromné květinové či abstraktní obrazce. Je tu světlo skoro jako ve dne a odevšad se linou různé libé vůně. Slavností atmosféru dotváří krásné ohňostroje na noční obloze. Na hlavním náměstí lidé vytváří spoustu spontánních malých i větších kruhů (il ronde), v jejichž středu jsou hudebníci a tanečníci. Samozřejmě se dlouho do rána zpívá a tančí pizzica. Lidé stojící okolo se přidávají zpěvem, nebo tancem. Každý je součástí té velké slavnosti: celé náměstí, celé město. Tady můžete spatřit i slavný "tanec mečů", který na ostatních sagrách a oslavách není k vidění tak často.

fotkaVe velkou oslavu se promění některá z posledních sobotních nocí v městě Melpignano. V této době zde totiž bývá populární noc na počest tarantuly — "la Notte della Taranta". Sjede se sem až neuvěřitelné množství lidí, loni to bylo přes 70 000! Na megakoncertu se nehraje jen pizzica, ale přijíždí i známí italští zpěváci a vy si můžete užít italskou hudbu v jižním prázdninovém balení. Takže vzhůru za zážitky...


Itálie ~ Info | ©2003-2014 ~ Aktualizace: 03. 08. 2013 ~ Při použití textů uveďte odkaz na tento web. ~ Doporučujeme: www.ogonstore.cz